Mohl by šéfovi mise Martinu Doktorovi dělat průvodce po Japonsku. Dráhový cyklista Tomáš Bábek, nedávný šampion Evropských her z pevného kilometru, tam s přestávkami prožil dva roky a poznal mnohé o zemi, lidech i o místní speciální verzi keirinu. Své zážitky podává s takovým gustem, že před vámi přímo ožívají drsní soupeři s ostrými lokty, vidíte mini krevetky s malými očičky na vrcholu talíře se špagetami nebo syrové koňské maso. A kopce v okolí Izu, kde se budou konat cyklistické soutěže japonských Her, které startují přesně za rok.
Budete za hvězdy. To vzkazuje Tomáš Bábek českým sportovcům, kteří se chystají do olympijského Tokia. „Japonci jsou velice pohostinní, mají rádi přítomnost známých, i relativně známých lidí,“ vysvětluje Bábek. „Jsou národ obdivovatelů. Pokud má někdo ze sportovců hodně rád, že si z něj lidi sednou na zadek, může se na to těšit. Taky na to, že pro ně udělají maximum. Z tohoto pohledu to bude pro sportovce krásné.“
Na co ještě by se měli čeští sportovci před olympiádou připravit?
„Měli by se připravit na to, že je to specifický národ. Až posledních 200 let se otevřeli světu, předtím se vyvíjeli sami. Je těžké z nich dostat odpověď ano, ne. Zeptáte se: Tohle je ten hrad? Maybe not (možná ne). Byť jasně věděl, že to tak není. Stejně je to s ano. Nikdy vám nedají jasnou odpověď, to člověk musí přijmout. Na krátkodobý pobyt je Japonsko úplně nádherné, pokud tam má člověk žít delší dobu, tak kultura je tak odlišná, že se člověku začne rychle stýskat.“
Co člověk v Japonsku třeba zažije?
„Třeba tradiční hotel rjokan. Na snídani se tam jí syrová ryba. Mají rádi baby krevetky. Koupil jsem si rice burger, který tam mají na každém rohu. Ani jsem se nedíval, co tam vevnitř je. Teď to jím, koukala na mě malinkatá hlava s očima a těch hlav bylo asi padesát. Druhý den jsme dostali špagety zase posypané hlavičkami s očíčky. Ale když je hlad... Syrového koně jsem tam taky snědl. Je to obrovský zážitek, ale je to něco naprosto odlišného, než co známe z Evropy.“
Jak se Japonci chovají k cizincům?
„Neuvěřitelně ocení, pokud umíte dvě tři slovíčka japonsky. Tím si je získáte.“
Jak japonštinu zvládáte?
„Umím trošičku některé základní fráze. Japonština spoustu výrazů nemá, například pro boty nebo zmrzlinu. Poměrně hodně si ale vystačíte i s tím, dáte-li do toho anglického slovíčka japonský přízvuk, tomu pak hodně rozumí. Za pár týdnů se alespoň základy naučíte.“
Čím vás obohatilo japonské angažmá, při němž jste s přestávkami dva roky působil v místní profesionální lize keirinu?
„Člověk si začne hodně vážit toho, co máme v Česku, jak krásně si tady žijeme. Náš národ má oproti Japonsku úplně benevolentní podmínky, navíc v krásné, historické zemi, kde z každého náměstí dýchají dějiny. Tam je jednak všude spousta betonu. A taky bylo Japonsko po druhé světové válce ve značných problémech. Když vyjedete za Tokio, je to pořád cítit. Je to nádherná země, ale taky je v ní pořád cítit spousta finančních problémů, kterým čelili v minulosti.“
Pochopil jste Japonce?
„To porozumění je velice obtížné, myslím, že bych ještě nějakou chvíli potřeboval. Obtížnější bylo se přizpůsobit se na tu, pro Evropana, úplně jinou mentalitu, to bylo v dlouhodobém fungování naprosto zásadní a nějakou chvíli mi to trvalo. Nebudu zastírat, že jsem prvních pár měsíců měl nějakou osobní krizi.“
Sázky osm miliard dolarů ročně
Jak jste se vlastně do Japonska dostal?
„Japonci v keirinu, což je olympijská disciplína dráhové cyklistiky, mají svoji ligu s odlišnými pravidly, na kterou se sází. Každý rok si vybírají šest nej závodníků ze světa, což by mělo zvednout prosázené peníze. Dostal jsem tohle pozvání a byl to pro mě jeden z vrcholů kariéry, velký cíl. Strávil jsem tam dva roky, letos jsem si ale vybral spíš variantu, že se chci víc soustředit na olympijské hry. Jsem taky rád, že jsem doma, že si můžu užívat našeho krásného českého prostředí.“
Jaká to pro vás byla zkušenost?
„Bylo to velice drsné. Vzhledem k tomu, že se sází asi osm miliard dolarů ročně, na ty čtyři dny, kdy závodíte, vám seberou veškeré komunikační zařízení, i hodinky, i ty mají bezdrátové technologie. Tyhle čtyři dny pak žijete jako takový samuraj – mnich se sto dalšími závodníky. My cizinci, gaidžinové, jsme v poměrně nepřátelském prostředí. Závodí se o docela dost a Japonci jsou navíc velcí bojovníci, nikomu nic nedarují. Takže mi to znepříjemňovali hodně.“
Čím se liší japonský keirin od olympijského?
„Jezdí se na železných kolech, bez jakéhokoli karbonu. Všechno je unifikované, musíte si koupit přímo jejich vybavení, které vyrábějí jen v Japonsku. Musíte si udělat keirinovou licenci, pro gaidžiny je zkrácený režim asi na deset dní, Japonci mají rok vojenský režim. Je to tvrdé a přísné, oholené hlavy, uniformy, a tak dál... Bylo to pro mě hodně zajímavé: přijel jsem jako světová jednička v rankingu a musel dělat školu. Ale hlavy jsme si holit nemuseli.“
Jak se v japonském keirinu závodí?
„Japonci jsou obrovští bojovníci. Keirin, který vymysleli, je na mezinárodním poli gentlemanská disciplína, u nich je to řazeno do bojových sportů.“
Co tím myslíte?
„Používají se chrániče, je dovoleno strkání, hlavičkování, lokty kolenem do řídítek už dovoleny nejsou. Nás gaidžiny berou jako zloděje, kteří jim přišli vzít peníze. Snaží se nás potrestat. Jednou jsem to zkusil já na ně, nečekali to a spadli.“
Co se v těch soubojích stává?
„V podstatě úplně všechno. Když proti vám nastoupí borec, který má na sobě chrániče, což v cyklistice nebývá úplně časté, když jsou podobné těm sjezdovým nebo hokejovým, a začne řvát a kolem sebe sypat před závodem sůl... To je i pro otřelého závodníka složité vstřebat. Když jsem procházel další krizí, hodně mi pomohl můj mentální kouč Petr Žídek. Na dálku mi pomáhal to vstřebávat. Já třeba nebyl na vojně, díky bohu, ale tím jsem si to dost vynahradil.“
Babeku go home!
V archivu máte fotku, na níž vám japonští závodníci hrozí pěstmi...
„Jsou tam někteří závodníci, kteří vás vyloženě nenávidí, a jdou vás v tom závodě vyloženě zničit. Pak jsou někteří, kteří jsou možná ještě horší.“
V čem?
„Ti se na vás usmívají, pozdraví vás, poplácají vás po závodech, jako se nám stalo, když jsme šli z jídelny. Najednou za vámi přiletí překladatel, že musíte jít okamžitě do kanceláře závodu, protože si na vás byli stěžovat kluci, že jste byli dvakrát na obědě. My říkáme: Cože? Vždyť jsme se s nimi teď zdravili, usmívali se na nás, že jdeme z oběda. A oni šli rovnou do kanceláře si stěžovat, jaktože si gaidžinové byli přidat jídlo...“
Řekl jste si, někdy, jestli to máte zapotřebí?
„Hned při prvním závodě. Když jsem byl v tom úplně odlišném sportu, na který nejsem zvyklý, těmi japonskými závodníky vyloktovaný a vystrkaný na konec pelotonu. Projel jsem cílovou páskou jako poslední a takovou třešničkou bylo, že když jsem byl z toho závodu hrozně zklamaný, tak jsem slyšel z hlediště, jak na mě nějaký japonský fanoušek řval: Babeku! Fuck you! Go home! V ten moment jsem si říkal, jestli mi to stojí za to, a jestli ten japonský keirin je úplně pro mě. Ale potom se to zlomilo, když jsem začal bojovat.“
Co z těchto drsných zážitků můžete využít pro olympijský keirin?
„Určitě bojovnost. Samozřejmě čerpám i z toho svého velkého úrazu před osmi lety (Bábek byl po vážné autonehodě několik dní v kómatu – pozn. red.), tady jsem se do toho taky vrátil zpátky, i když jsem žádný úraz neměl. Člověk z toho může čerpat, že ten život není vždycky krásný, protože jsem to bral, že do Japonska jedu za odměnu, je to vrchol kariéry a teď už to bude všechno dobré. Ale přijel jsem tam a byl to teprve začátek dalšího boje. Tak mi to dalo, že se dá vydržet i v těžkých podmínkách a nevzdávat se. Dalo mi to mentální odolnost.“
Takže jste v soubojích tvrdší?
„Jsem, protože mezinárodní keirin je oproti japonskému fakt gentlemanská záležitost. Nemám problém, když se o mě někdo opře, dřív jsem se před závodem trochu bál, že spadnu. Teď na Evropských hrách jsem po zlaté medaili (v pevném kilometru) druhý den chtěl jet pro další, spadnul jsem. Byl jsem spíš naštvanej, než že bych se zalekl. Dá vám to nadhled, jdete do toho s tím, že budete bojovat, i když je tam pravděpodobnost, že se v té sedmdesátce rozsekáte.“
Když mají Japonci tak rádi sázky, nevyhrožoval vám někdo, jako se to třeba stává tenistkám?
„Mně konkrétně se to nestalo, ale dalším klukům ve vlaku. Jeli Novozélanďan, Holanďan a Rus ze závodu, který pokazili. Přišel Japonec a ptal se, kdo je Simon van Velthooven. A Simon, jak pro Japonce vypadáme všichni podobně, tak ukázal na Rusa vedle sebe. Japonec mu začal hrozně nadávat, že kvůli němu přišel o výplatu...“
Bude Japonce bavit olympijský keirin?
„Pokud si budou moci vsadit, určitě! Ale bude tam i spousta japonských fanoušků, co gambleři nejsou a půjdou se podívat čistě na sport. Nebál bych se nezájmu. Ani toho, že je velodrom hodně vzdálený, vstupenky jsou už teď vyprodány.“
Co byste řekl o Izu, které bude centrem olympijské cyklistiky?
„Je to venkovská oblast, 130 kilometrů od Tokia. Byl jsem tam dohromady jedenáct měsíců, dva roky jsem tam doslova žil. V Izu bude celá cyklistika kromě bikrosu. Je to krásný poloostrov, teda samý kopec, na silniční tréninky to není vůbec příjemné. Dvanáctikilometrový kopec jsem jako sprinter ještě nešel. Ale je tam nádherný výhled na horu Fuji.“
Jak Japonci vyřešili dopravu?
„Musíte šinkanzenem na stanici Mišima a pak lokálkou. Přijedete pod kopec a čeká vás ještě sedm kilometrů. Tam bude jezdit kyvadlová doprava úzkou cestou jako tyhle dvě křesla (Bábek ukazuje na nábytek před sebou). Doprava k velodromu je velmi obtížná.“
Jaké je okolí na trénink?
„Pro sprintera fakt nádherné, neboť tam jedete nahoru, nebo dolů. S touto váhou je to opravdu něco (úsměv). Ale je pravda, že je tam řeka Kanagawa a podél té vede dlouhá stezka až k moři. Tam se dá najet pár hezkých a jednoduchých kilometrů po rovině. Ale když chcete jet někam dál, musíte překonávat v podstatě bývalé sopky.“
Olympijský velodrom vám vyhovuje?
„Ta dráha je poměrně specifická, protože má hodně krátké zatáčky a navíc s velkým sklonem. Je to pak velká výhoda pro někoho, kdo tam jezdí často a dost si na tu dráhu zvykne. Což teď také Japonci udělali, že dráhu uzavřeli a postavili tam nový velodrom hned vedle. Na něm se teď budou jezdit všechny závody. A když jsem chtěl jet v prosinci na tu olympijskou dráhu, tak mi rovnou řekli, že ta je teď vyhrazená pouze japonskému národnímu týmu na trénink.“
Ještě jedno japonské téma, co zemětřesení?
„Zažil jsem poprvé zemětřesení, které bylo na stupnici šest Richterů. Byli jsme poblíž Ósaky a tam dokonce pár lidí zemřelo. My zrovna spali v dost samurajském ubytování u velodromu. Jak jsem bydlel poblíž kolejí, byl jsem zvyklý, že často jezdil vlak a začal se třást dům. Tak jsem ležel, začalo se to třást, tak jsem si říkal, že letí asi nějaké letadlo, nebo vlak, bylo šest ráno. Jen se to začalo třást víc.“
Co se dělo?
„Měl jsem na skříňce bidon a věci, tak začaly padat. I náš překladatel, co bydlel s námi, začal křičet: Ou ou ou ou ou! A vyběhl, že je zemětřesení. Musím říct, že jsem se bál víc, než když máte silné turbulence v letadle. Ještě jsem to nezažil, bylo to dost nepříjemné. Zato druhý závodník, co tam byl se mnou, Holanďan, jen zívnul: Zemětřesení... A spal dál, byl na to zvyklý z minulého roku. Je pravda, že většina staveb v Japonsku tomu dokáže čelit údajně až do osmi stupňů. V Ósace bohužel při těch šesti stupních spadla na někoho zeď, ale jinak budovy vydrží.“
To jsou všechna rizika?
„Bohužel jsme se dozvěděli, že v Izu se v následujících letech, není zmíněno kdy, očekává opravdu masivní zemětřesení a tsunami. Snad to nebude teď na olympiádě, ale už se na to chystají...“
Co obávané počasí?
„Vedro tam umocňuje vlhkost, do toho obrovský hluk cikád. Já bydlel přímo v džungli ve starším domě. Na denním pořádku byly stonožky, ty nedělají takový kravál, ale cikády byly nepříjemné. Ve čtyři ráno máte světlo. Chladící vesty jsou na místě, pokud by někdo chtěl zvolit levnější variantu, v každém obchodě si můžete koupit vějířek, to tam člověk fakt využije.“
